„Lucie, už to dál nemůžeš zvládat. Podívej se na sebe! Jsi vyčerpaná, pořád pláčeš, malý pořád křičí… Tohle není život. Musíme to řešit.“
Petr stál v kuchyni, opíral se o stůl a v očích měl něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděla – vzdor smíšený s lítostí. V rukou držel hrnek s kávou, který se mu mírně třásl. Já jsem seděla na židli, v náručí jsem svírala našeho tříměsíčního syna Samka. Jeho drobné ručičky se mě křečovitě držely a já cítila, jak mi po tváři stéká slza.
„Petře, prosím tě… vždyť je to naše dítě. Já to zvládnu. Jen potřebuju víc času, možná pomoc…,“ hlas se mi zlomil a Samko se rozplakal ještě hlasitěji.
Petr si povzdechl a odvrátil pohled.
„Lucie, já vím, že sis přála být mámou. Ale od chvíle, co jsi porodila, jsi jiná. Jsi nervózní, nevyspaná… Už ani se mnou nemluvíš. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom Samka dali do pěstounské péče. Aspoň na čas.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí do žaludku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadl pod nohama. Mé vlastní dítě? Dát ho pryč? Jen proto, že jsem unavená a vystrašená? Vždyť každá máma je na začátku zoufalá!
Pokračování příběhu najdete v další části – co Lucie udělala poté, co jí chtěli vzít syna?
