Tu noc jsem nespala. Seděla jsem v dětském pokoji u postýlky a sledovala Samka, jak dýchá. Každý jeho nádech byl pro mě důkazem, že patří ke mně. V hlavě mi zněla Petrova slova a srdce mi bušilo až v krku. Co když má pravdu? Co když opravdu nejsem dost dobrá?
Ráno jsem zavolala mámě.
„Mami, Petr chce, abychom dali Samka pryč… Že to nezvládám…“
Máma chvíli mlčela. „Lucie, vím, že je to těžké. Ale ty jsi vždycky byla bojovnice. Pamatuješ na střední školu? Nikdo nevěřil, že zvládneš maturitu po tom úrazu – a zvládla jsi to! Tohle je jen další zkouška.“
„Ale co když to pokazím? Co když Samkovi ublížím tím, že budu slabá?“
„Každá máma má takové myšlenky. Ale víš co? Největší chyba by byla vzdát se ho. Potřebuje tě víc než cokoli na světě.“
Po tomhle rozhovoru jsem se rozhodla bojovat. Začala jsem chodit s kočárkem na procházky do parku, kde jsem potkala další maminky – Katku, Moniku i starší paní Věru. Povídaly jsme si o všem možném: o probdělých nocích, o tom, jak děti nechtějí jíst nebo jak je jejich muži nechápou.
Jednoho dne jsem přišla domů a Petr seděl v obýváku s hlavou v dlaních. „Petře,“ řekla jsem tiše, „vím, že máš strach. I já ho mám. Ale Samko je naše dítě. Nedokážu si představit život bez něj.“ Podíval se na mě unavenýma očima. „Já jen nechci, abys se zhroutila… Mám pocit, že tě ztrácím.“
Myslíte si, že odklon od ruské ropy může výrazně ovlivňovat ceny pohonných hmot?
Sedla jsem si k němu a chytla ho za ruku. „Potřebuju tě u sebe. Potřebuju tvoji podporu – ne to, abys mi bral dítě.“
Následující týdny byly plné hádek i tichých večerů bez slov. Petr byl odměřený, často chodil pozdě z práce a já měla pocit, že bojuju sama proti celému světu. Ale nevzdala jsem to.
Komentáře mohou přidávat jen registrované a přihlášené uživatelky.
Přihlásit se nebo vytvořit účet