Kolik nás stojí auta s řidičem pro politiky? Vyhnánek ukazuje, jak vypadá veřejná arogance

Když „benefit“ znamená veřejné peníze

Pavel Vyhnánek se ve své politické kariéře rozhodl nejít jen osobním příkladem, ale také systémovou cestou. V rámci pražského zastupitelstva navrhl zrušení výhody „auto s řidičem“ pro všechny radní, s výjimkou primátora. Výsledek? 23 hlasů pro, 42 proti. Návrh neprošel.

Co to říká o naší politické kultuře? Podle Vyhnánka jasně: větší váhu má pohodlí než úcta k veřejným penězům. A co víc – i ti politici, kteří se veřejně prezentují jako průhlední, úsporní a odpovědní, často neváhají tento drahý benefit bránit.

Přitom nejde o dramatické omezení komfortu. Jde jen o návrat do reality. Do tramvaje. Do vlaku. Do normálního světa, kde se na práci cestuje jako běžný člověk.

Auto s řidičem totiž ve veřejné správě už dávno neslouží jen jako dopravní prostředek. Stalo se symbolem moci. V očích mnoha politiků je důkazem, že „někam to dotáhli“. A v mnoha případech ho využívají i tam, kde by bez problému mohli jet sami – nebo si zavolat taxi, pokud je to nutné. Ale proč by to dělali, když mají službu za veřejné peníze?

Postsocialistická arogance moci

Vyhnánek to nazývá přesně: postsocialistická arogance moci. Myšlenka, že kdo má funkci, má mít i výhody. A že veřejné prostředky nejsou tak úplně „cizí“, když je používá někdo „ve funkci“. Tohle uvažování je podle něj nejen zastaralé, ale také toxické – brzdí modernizaci správy a podrývá důvěru občanů ve stát.

Kolik jiných oblastí veřejného života se potýká s nedostatkem prostředků? Školství, zdravotnictví, sociální služby – zde se neustále řeší „kde vzít“. Ale u benefitů pro úředníky se naopak přivírají oči.

Až příliš často slyšíme, že „na to nejsou peníze“. Ale pokud si stát může dovolit udržovat desítky či stovky aut s řidiči pro úředníky, pak bychom se měli ptát: není čas ty priority přehodnotit?

Změna je možná. Ale musí přijít shora

Reforma přístupu k veřejným výdajům musí začít u těch, kdo je schvalují a využívají. Nemůžeme očekávat zodpovědnost od občanů, pokud ji neprojevují ti nahoře. A nemůžeme mluvit o moderním státě, když se držíme symbolů minulosti.

Pavel Vyhnánek věří, že změna je možná. Ne snadná, ale možná. A že i ve veřejné správě lze postupně vybudovat kulturu, kde se benefity neberou jako „automatické právo“, ale jako výjimečný nástroj – který musí být odůvodněn, kontrolován a v případě zbytečnosti zrušen.

Symbolické by pak bylo, kdyby se v jedné tramvaji potkali občan, radní i primátor. Ne proto, že musí, ale protože chtějí. Protože chápou, že solidarita začíná příkladem. A že služba veřejnosti neznamená privilegium, ale odpovědnost.