Mediální smršť, které Eva Decroix čelí, by snadno mohla zlomit leckterého politika. Ona však místo obranného postoje nabízí něco neobvyklého – upřímnost a lidskost. A právě to některým vadí nejvíc.
Nežijeme na plakátu. A politika se nedělá z piedestalu.
„Nevyhovuju stereotypu. Nejsem šedivá, nemluvím roboticky, nejsem a ani nechci být dokonalá,“ uvedla Decroix. Přiznává, že má slabé dny, že někdy prostě jen potřebuje vypnout, že má své radosti i bolesti. A právě tím se snaží bourat představu, že politik musí být bezchybný stroj bez emocí.
Její životní cesta je přitom silným příběhem sama o sobě. Založila vlastní advokátní kancelář, stala se certifikovanou mediátorkou, složila překladatelské zkoušky i jazykové certifikáty z angličtiny a francouzštiny. Během toho vychovávala dvě děti a dokončila dvě manažerská studia (MBA a MPA), která završila doktorským titulem Ph.D.
Přesto o sobě nemluví jako o hrdince. „Nikdy jsem se nebrala moc vážně. Padala jsem, vstávala. A pořád jsem jen žena, která má ráda život.“
Spontánnost jako hřích? Proč autenticita dráždí?
Kritika vůči Evě Decroix je často postavena na tom, že „nevypadá dost seriózně“. Nepůsobí prý jako tradiční politička – někdy zveřejní osobní fotografii, jindy video, kde se směje, tančí nebo sportuje. A to některým vadí.
Jenže není právě tohle příznakem, že jsme si zvykli na faleš a odosobnění? „Miluji dýchat studený vzduch, plavat v ledové vodě, dělám stojky, směju se. A to se ve mně nezmění. A přitom zvládnu být dobrou ministryní,“ říká s odkazem na své pracovní i lidské zkušenosti.
Není tohle přesně ten typ člověka, který by měl ve vládě sedět?
Dezinformace ničí víc než jen jméno
Když se veřejná debata změní v osobní štvanici, ztrácíme všichni. A právě to Decroix opakovaně zdůrazňuje. Šíření nepravdivých zpráv, manipulací a koláží nemá dopad jen na ni samotnou, ale podrývá důvěru celé společnosti.
„Lži neotráví mě. Otráví nás všechny,“ napsala ve svém vyjádření. A právě proto se rozhodla nenechat se zastrašit. Její reakce není uražená, není teatrální – je lidská, věcná, důrazná. A především apeluje na návrat k civilizovanému tónu ve veřejné diskusi.
Opravdovost jako největší zbraň
V době, kdy se z politiky stává divadlo plné naučených frází, přináší Eva Decroix něco nečekaného – sebe samu. Ať už s ní člověk souhlasí či ne, těžko jí upřít jednu věc: odvahu být upřímná.
Její příběh ukazuje, že politiku nemusí dělat jen ti, kteří se celý život pohybují v zákulisí. Ale i ti, kdo znají reálný svět – s jeho pády, každodenním chaosem i obyčejnými radostmi. A že empatie není slabost, ale síla.
Možná právě takových lidí bychom v politice potřebovali víc. Ne těch, kteří nikdy nezakolísají. Ale těch, kteří i přes kolísání jdou dál. Otevřeně. Opravdově. A lidsky.
