Mediální smršť, které Eva Decroix čelí, by snadno mohla zlomit leckterého politika. Ona však místo obranného postoje nabízí něco neobvyklého – upřímnost a lidskost. A právě to některým vadí nejvíc.
Nežijeme na plakátu. A politika se nedělá z piedestalu.
„Nevyhovuju stereotypu. Nejsem šedivá, nemluvím roboticky, nejsem a ani nechci být dokonalá,“ uvedla Decroix. Přiznává, že má slabé dny, že někdy prostě jen potřebuje vypnout, že má své radosti i bolesti. A právě tím se snaží bourat představu, že politik musí být bezchybný stroj bez emocí.
Její životní cesta je přitom silným příběhem sama o sobě. Založila vlastní advokátní kancelář, stala se certifikovanou mediátorkou, složila překladatelské zkoušky i jazykové certifikáty z angličtiny a francouzštiny. Během toho vychovávala dvě děti a dokončila dvě manažerská studia (MBA a MPA), která završila doktorským titulem Ph.D.
Přesto o sobě nemluví jako o hrdince. „Nikdy jsem se nebrala moc vážně. Padala jsem, vstávala. A pořád jsem jen žena, která má ráda život.“
Spontánnost jako hřích? Proč autenticita dráždí?
Kritika vůči Evě Decroix je často postavena na tom, že „nevypadá dost seriózně“. Nepůsobí prý jako tradiční politička – někdy zveřejní osobní fotografii, jindy video, kde se směje, tančí nebo sportuje. A to některým vadí.
Podporujete zavedení poplatků za návštěvu lékaře?
Jenže není právě tohle příznakem, že jsme si zvykli na faleš a odosobnění? „Miluji dýchat studený vzduch, plavat v ledové vodě, dělám stojky, směju se. A to se ve mně nezmění. A přitom zvládnu být dobrou ministryní,“ říká s odkazem na své pracovní i lidské zkušenosti.
Není tohle přesně ten typ člověka, který by měl ve vládě sedět?
Komentáře mohou přidávat jen registrované a přihlášené uživatelky.
Přihlásit se nebo vytvořit účet