- ◉ Vlastimil Vondruška otevřeně popisuje, jak byl vychován k úctě k vlasti a předkům.
- ◉ Kritizuje současné směřování společnosti a zpochybnění tradičních hodnot.
- ◉ Zásadně odmítá představu, že vlastenectví je extremismus nebo dokonce vlastizrada.
- ◉ Zdůrazňuje, že pomoc potřebným má vycházet ze srdce, ne z vnuceného diktátu.
Vlastenectví bylo pro spisovatele a historika Vlastimila Vondrušku základním kamenem jeho výchovy. Od útlého věku byl veden k lásce k české historii, literatuře i tradicím. Dnes však tvrdí, že to, co dříve bylo ctností, je vnímáno jako přestupek proti nové morálce. Vondruška se ve svém komentáři ostře vymezuje proti současné ideologii, která podle něj potlačuje národní identitu. Upozorňuje na rozpor mezi tradicemi, které formovaly český národ, a novým světonázorem, který relativizuje pojmy jako národ, hranice nebo svrchovanost. Jak se z vlastenectví stala „vlastizrada“? A proč podle něj dnes nejsme pány ve vlastní zemi?
Když je vlastenectví považováno za hřích
Vlastimil Vondruška otevřeně vzpomíná na dobu, kdy byl veden k lásce k České republice a k jejím dějinám. Vypráví, jak se učil vážit si českých spisovatelů, navštěvoval památky i divadla, a obdivoval úspěchy českých sportovců. „Učili mě, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ,“ říká. Podle něj šlo o přirozené a správné hodnoty – milovat svou zemi, cítit zodpovědnost za její budoucnost a ctít památku těch, kteří za ni bojovali.
Dnes ale tvrdí, že vše, čemu věřil, je zpochybňováno. „Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví,“ komentuje s ironií. Má pocit, že je mu upíráno právo rozhodovat o osudu vlastní země, a že se Česká republika vzdává své suverenity ve prospěch nadnárodních institucí.
Vlastizrada versus odpovědnost za zemi
Vondruška připomíná, že dříve bylo vlastizradou ohrožovat svou zemi, spojit se s nepřítelem nebo pracovat proti jejím zájmům. Dnes se podle něj pojem „vlastizrada“ otočil proti těm, kteří brání národní suverenitu a kulturní identitu. Poukazuje na to, že Češi byli v historii vždy pohostinným národem, ale za jasných podmínek – cizinec musel přijmout zdejší víru, zákony a živit se poctivou prací.
V textu se vymezuje proti představě, že by bohaté národy měly automaticky pomáhat těm, kteří hospodařili špatně. Pomoc ano, ale jen když vychází z dobré vůle, ne z donucení. „Rozhodují o tom naše srdce, ne byrokrati,“ zdůrazňuje. Kritizuje současný přístup, kdy se pomoc vynucuje silou a bez ohledu na kapacity hostitelské země.
„Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu Čechem a vlastencem,“ uzavírá Vondruška. Zdůrazňuje, že bude dál psát knihy o českých dějinách a chránit odkaz předků. Odmítá vlastizradu v jakékoli formě a chce zachovat české hodnoty a důstojnost i pro příští generace.
