Okamura straší falešnými dávkami pro Ukrajinky. Proč šíří lži, které rozdělují společnost?

Zdrojem Okamurova tvrzení o ukrajinských dětech byl článek serveru Seznam Zprávy. Ten však pouze popisoval potíže některých škol s nedostatečnými kapacitami a chybějící státní podporou. Okamura jej interpretoval účelově, čímž posunul téma od systémového problému ke zcela jinému narativu – že za vše mohou právě děti uprchlíků. Statistická data přitom hovoří jasně: k 30. září 2024 tvořily ukrajinské děti pouze 2,8 % všech žáků základních škol.

Závažnější než faktická nepřesnost je ale celkový tón, který předseda SPD používá. Zneužívání citlivých témat – dávky, školství, válka – slouží k vyvolání pocitu ohrožení a rozdělení společnosti. Okamura nepřímo sugeruje, že pomoc Ukrajině je v rozporu se zájmy vlastních občanů. V krajním vyjádření dokonce přirovnává tuto pomoc k podpoře nacismu – čímž se ocitá přímo na linii ruské propagandy.

Tento způsob komunikace je symptomatický pro populistické strategie. Vyvolání strachu, určení viníka a nabídka jednoduchého řešení tvoří trojúhelník, v němž se lídr stylizuje do role obránce národa. Cílem není vést informovanou debatu, ale vybudit emoce. A ideálně – získat politické body.

Okamura není v této taktice osamocený. Jeho strana dlouhodobě používá podobný přístup vůči migrantům, menšinám, Evropské unii či LGBT komunitě. Vždy jde o vytváření obrazu nepřítele a eskalaci pocitu křivdy. Aktuálně jsou na řadě Ukrajinci, kteří v Česku hledají dočasný azyl před válkou. Namísto empatie a hledání řešení přichází obvinění, dezinterpretace a útoky.

Dlouhodobé důsledky takové rétoriky jsou vážné. Dochází k erozi důvěry v demokratické instituce, k růstu nenávisti a k oslabování společenské soudržnosti. Navíc hrozí, že podobné výpady najdou odezvu v násilí vůči konkrétním skupinám obyvatel. Není bez významu, že slova politiků mají vliv na veřejné mínění – a následně i na reálné životy lidí.

Úlohou médií, odborníků i občanské společnosti je těmto manipulacím čelit. Kritické myšlení, ověřování faktů a důsledné rozlišování mezi realitou a účelovou fikcí jsou základními nástroji obrany demokratické debaty.

Nejde jen o obranu pravdy – jde o obranu společnosti jako takové. Pokud si totiž zvykneme na to, že je v pořádku strašit neexistujícími dávkami a obviňovat uprchlické děti z úpadku školství, otevřeme tím prostor dalším, ještě nebezpečnějším narativům.

Je nutné si připomínat, že žádná dávka nebyla určena výhradně Ukrajinkám. Že děti z Ukrajiny tvoří jen malý zlomek školní populace. A že politika, která staví na nenávisti, není cestou k lepšímu Česku – ale naopak cestou k rozdělené, znejištěné a nedůvěřivé společnosti.